Na frontu.

Vzpomínka z 15. poch. roty.

Odjíždíme. - Konečně splnily se naše sny a touhy - jdeme k bratřím na posici, v době nadšení a slávy. Byl Zborov. Rádi jsme se loučili s Bobrajskem, kde většina obyvatelstva nás považovala za prodlužovatele války, jsme jediní, kteří prý chceme krve.

Jízda pomalá - vlak plazí se jak hlemýžď. Na mnohých stanicích musíme si odjezd vynutiti "štykami". Jen rychle než bude pozdě! Neboť naše naděje pod dojmem zborovského nástupu byly, že rychle půjde se v před a snad brzy, brzy, vkročíme na posvátnou půdu naší domoviny. Při projíždce přífrontovým pásmem nastalo u mnohých rozčarování. Jasně do očí bily účinky bolševické agitace. Ruské pluky nechtějí nastupovati, touží na "rodinu", aby se zúčastnili dělení půdy.

Přijíždíme do Jizerné. Lijavec, jako když z konve leje. O vy, haličské silnice tak často prokleté, s bezedným čvachtajícím blátem! Jdeme k plukům. Každý si v duchu přál, aby nás přidělili ke třetímu. Vždyť o něm jsme nejvíce slyšeli, nejvíce četli. Zdál se nám býti za vedení Mamontova vzorem, jež vystihuje nejlépe idee husitství. K druhému jsme nechtěli po uznání zpráv, že mnoho ruských Čechů odkázalo se od nástupu. To byli mezi námi zbabělci? A k prvnímu! Vždyť byl jak popelka, bez slávy rozkřikované a lesku, bez vynášení se a přeceňování. Jeho bojů jsme neznali, o jeho práci a životě jsme nevěděli, co vykonal snad nikdo neměl tušení.

U našeho štábu táže se důstojník: "Ku kterému pluku chcete - k prvnímu nebo ke druhému?" Všichni mocně volají: "K prvnímu." A tak se i stalo. Bez průvodce naznačením směru jsme posláni k pluku do Bohdanovky. Je 1. červenec. Hoši rozloženi v lese v palatkách. Šedým, vazkým blátem přicházíme k nim. Smutné přivítání! Nás 62 přiděleno k druhé rotě. Přijal nás br. poručík Čeček (velitel praporu) několika krátkými, upřímnými slovy. Na to jsme umístěni v prostorné stodole, kde byla ubytována 2. rota. Žili jsme ve chvilkových opojeních po vítězné bitvě, dokud se nevzpomnělo na skutečnost, která visela jak hrozná kovová mračna. Rozval armády. [1]

Ve stodole žili též Češi v rakouských cárech čekající na odjezd k záložnímu pluku. Počali jsme se seznamovati se staršími bratřími. Seznali jsme slasti i strasti, různé příhody a odvážlivé kousky, zpívali písně, které sami sestavili, ap. Nejvíce se vypravovalo o posledním hrdinném boji, o spěchu Rakušanů, o zmatku, který způsobil mocný "nálet". Rota tak [2]

Rota znova ustavena. Nebylo poddůstojníků. Důstojník jeden, náš rotný velitel prap. Nohel. [3]

1

[1] - míněna patrně ruská armáda
[2] - zbytek věty nečitelný, dopsaný tužkou
[3] - jméno nejisté